The Human Body po druhé

Výstava The Human Body je v České republice již po druhé. Poprvé se její konání setkalo s poměrně bouřlivou diskuzí, velmi ostře se vůči ní ohradil například Tomáš Halík, a pokud mě paměť neklame, tak i děkanové pražských lékařských fakult.

Po druhé již tato výstava takovou diskuzi nevyvolává. Můžeme se ptát, zdali jsme si "už nezvykli", a tato by odpověď na ni mohla být zajímavou sondou do myšlení české společnosti. Nejsem však sociolog, tak si na zodpovězení takové otázky netroufám.

V souvislosti s výstavou jsem však dostal jiné dvě otázky. Za prvé, jestli je tato výstava vhodným studijním materiálem i pro mediky, za druhé, jestli nezneuctívá lidské tělo.
Odpověď na první otázku je mnohem jednodušší: Výstava není vhodným studijním materiálem pro mediky jednoduše proto, že je příliš povrchní. Procházka výstavou pravděpodobnost úspěchu u zkoušky z anatomie nezvýší. Anatomie se studuje velmi podrobným studiem, kdy je nezbytné znát vlastně všechno. Není detail, který by mohl studentovi lékařské fakulty uniknout. Takže se studuje z velmi podrobných atlasů a učebnic. Samozřejmostí je účast na pitvách. Pitvy v rámci výuky mediků jsou třeba až rok a půl trvající souvislá výuka, samozřejmě propojená s náročným a opakovaným přezkušování. Pitvy se dějí za dohledu asistentů Ústavů anatomie lékařských fakult a je vyloučeno, že by si někdo z mediků dovolil vystupovat tam nějak senzacechtivě. Znamenalo by to jeho okamžitý konec na škole.
Druhá otázka je mnohem složitější:
Souvisí vlastně s postoji tří nebo čtyř osob, které výstavu vytvářejí.
Tou první osobou jsou ti, kdo jsou nyní zároveň exponáty na výstavě. Také oni byli živí lidé. Je otázka, jestli před svojí smrtí věděli, k jakému účelu budou použita jejich těla. Pokud o tom nevěděli, je z našeho evropského pohledu naprosto nepřijatelné takto zacházet s lidským tělem. Avšak oni o využití svého těla vědět mohli. Pak mohli dát souhlas s jeho použitím k výstavním účelům. To je důležité, ale nemusí to ještě legitimovat takové vystavení vlastního těla. Je otázka, jestli já sám mohu zacházet se svým tělem takto, jestli ho mohu dát ho takto vystavovat. Výstava má mnohem větší tendenci ke zneužití, k senzacechtivosti než anatomické pitvy. Člověk je odpovědný sám k sobě a měl by mít i odpovědnou představu o tom, co se stane s jeho tělem po jeho vlastní smrti. Ani za živa svoje tělo nevystavujeme nijak příliš a kdo tak činí, setkává se s odsouzením.
Druhým člověkem je ten, kdo výstavu připravuje. Jakým způsobem získal těla zemřelých? Byl v tom byznys, a kolik? Co je jeho záměrem, senzace, výdělek nebo poučení ostatních (které, jak jsem řekl je spíše minimální)?
V podobné situaci je ta třetí strana, organizátor výstavy v České republice. Také u něj si můžeme klást otázku po byznysu nebo po snaze poučit ostatní při respektování alespoň minima piety vůči zemřelým lidem.
Čtvrtou osobou je osoba návštěvníka výstavy. Jdu za senzací, za raritou, podobně jako například za brutálním sexem na internetu, jdu za vzrušením? Anebo mě alespoň trochu zajímá moje tělo, mám k němu respekt a obdivuji je při vědomí vděčnosti vůči lidem, kteří svoje těla věnovali této výstavě?
Už z postavení těchto otázek můžeme "vydestilovat" zásadní postoj: Vnímám člověka jako nástroj obchodu, vydělávám na senzaci anebo jde mi o to někoho touto (byť z mého pohledu velmi primitivní) formou poučit?
Řekl bych, že ani ten, kdo výstavu připravoval, ani organizátoři nebudou "žádná charita" a že chtějí dělat byznys. Byl bych moc rád, kdybych se pletl.