Jít nebo nejít

není o Zemanovi. Musím se přiznat, že byť mám velké sympatie vůči těm osobnostem českého společenského života, které prohlásily, že se slavnostního večera ve Vladislavském sále nezúčastní, s jejich rozhodnutím nesouhlasím.

A to ze dvou důvodů.

Prvním důvodem jsou ti, kdo mají vyznamenání obdržet. Dovedete si představit, že byste stáli na pódiu Vladislavského sálu a dívali se na četná prázdná místa před sebou? Znamenají tato volná místa, že jsem měl ocenění odmítnout? Znamenají tato volná místa, že jsem Zemanův pohůnek jen proto, že jsem přišel pro ocenění, které mi uděluje hlava státu?

Myslím si, že je otázkou taktu, vlídnosti, slušnosti a porozumění vůči oceněným, do Vladislavského státu přijít a svojí přítomnosti jim vyjádřit úctu. A to bez ohledu na to, jak se současná hlava státu chová. Nejde tedy o Zemana, ale o úctu k oceněným.

Druhým důvodem je uvědomění si, že státní vyznamenání neuděluje občan Zeman, ale hlava státu. On jako nejvyšší státní představitel oceňuje ty, kdo se nějakým způsobem zasloužili o stát. Kdyby byl Zeman důchodcem na Vysočině, jistě by státní vyznamenání neuděloval.

Tedy bych do Vladislavského sálu šel, protože uznávám princip ocenění těch nejlepších z nás tím, koho jsme si demokraticky jako hlavu státu zvolili (já ho nevolil). A právě z úcty k demokratickým principům bych do Vladislavského sálu šel. Navzdory Zemanovi, avšak z úcty k principům, pravidlům a zvyklostem, které jsou o to důležitější v dobách, jako je ta dnešní, kdy je fungování státu ohroženo konkrétním chováním jeho nejvyššího představitele. Protože jsou to pouze demokratické principy, které jsou cestou, jak překonat všechny nehoráznosti a skandály, kterými nás hlava státu dennodenně zásobuje.

Nepřijdeme-li do Vladislavského státu, pošlapáváme demokratické principy stejně, jako to dělá Miloš Zeman. Tím se dostáváme na jeho úroveň a přitakáváme jeho snaze podle demokratických pravidel nehrát. Bude nás tedy mít tam, kde chce.

Já bych do Vladislavského sálu šel. A to navzdory Zemanovi.