Jak se žije nemocným v Ugandě - IV. - Péče na venkově

          Zajímavou zkušeností pro mě byly tzv. outreaches, tedy konkrétněji výjezdy, které organizovala nemocnice v Buikwe do okolních vesnic. Zajímala mě péče o lidi, kteří se jinak k lékaři nedostanou a pro které je cesta do nemocnice velmi obtížná. Jak jim zajistit alespoň nějakou lékařskou a ošetřovatelskou péči? Zajímalo mě také, v jakých podmínkách se v takových vesnicích žije. Do nynějška jsem byl jen v hlavním městě, případně v nějakých větších sídlech, nebo v nemocnicích, což byly alespoň zděné budovy. Jak však člověk pozná velmi záhy, ne všechny budovy v Ugandě jsou zděné. Přesto i tam stonají lidé nebo se tam rodí děti.

Outreaches, tedy výjezdy, nepořádá jen nemocnice v Buikwe, ale třeba taky v Nyenze, jak jsme viděli v minulé části seriálu o Ugandě. Nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe pořádá takové výjezdy cca 4x do měsíce. Příjezd zdravotníků se předjedná s předákem vesnice, tedy se starostou. Starosta to oznámí obyvatelům a přípraví se nějaká vhodná budova. Pak za několik dní zdravotníci přijedou. Outreach, jehož jsem byl účastníkem, se konal ve vesnici, z evropského pohledu u jedné z budov na křižovatce v té vesnici. Prakticky vše se odehrávalo venku (už se tomu moc nepodivoval, protože v ugandské vesnici se žije venku). Všude byla spousta lidí, seděli na lavičkách, jeden za druhým šli k lékaři nebo zdravotní sestřičce, kde se řešily jejich problémy. Jediné vyšetření, které probíhalo intimně, byla prohlídka těhotných žen porodní asistentkou. Dům, kde toto probíhalo, byl jedním z bohatších domů, snad právě někoho z hlavních obyvatel té vesnice. To vše uvidíme níže.

          "Můj" outreach byl podle organizátorů výjimečný tím, že probíhal ve vesnici. Obvykle to prý tak není, ale zajede se přímo do lesa, kde žijí ti, pro něž je nemocnice nebo jakákoliv lékařská péče opravdu nedosažitelná.

           Kromě vyšetřování těhotných žen se při výjezdu provádí ještě HIV testování (otestovali jsme 218 žen a mužů, z nichž byli 4 nově zjištění HIV pozitivní), dále probíhá psychologické poradenství pro HIV pozitivní, pak PMCT (prevence přenosu HIV z matky na dítě) a obecnější rozhovor se zdravotníkem, kdy se člověku změří tlak, případně glykémie (hladina krevního cukru z kapky krve glukometrem), sepíší se jeho problémy a se záznamem se mu nabídne vyšetření v nemocnici (to je takový kompromis mezi nemocnicí a venkovem). Člověk se pak musí do nemocnice nějak dopravit, ale už má za sebou alespoň první krůček a alespoň minimální lékařskou péči.

Toto je hodně důležitý snímek. Jednak ukazuje interiér venkovského domu (pořád ale toho bohatšího), kde se žije a kde probíhalo vyšetření těhotných žen. Bylo tam tedy mimořádně čisto. Představme si, že v podobných nebo možná ještě mnohem horších (do těch velmi chudých domů jsem se nedostal, ani mi to nedoporučovali) se rodí děti.

A rodinka, která tady normálně bydlí.

A to jsou první pacienti. Nápis v průčelí domu hlásá, že Allah je nejlepší na světě.

Pod přístřeškem je provizorní ambulance. Naštěstí nepršelo, ale byla připravena i mokrá varianta.

Na Afričankách mě fascinují jejich krásné a přebarevné šaty.

Outreach byl podle mého odhadu záležitostí žen, dětí a starých lidí. Zdatných mužů tam bylo minimum.

HIV testing. Pracovalo se od cca 9.30 hod do 17. hodiny bez přestávky. Na nikom, kromě mě, nebyly patrné známky únavy, spěchu, nevlídnosti.

Pokus o fotografii běžnějšího domu - přes ulici.

Zájemců o vyšetření přibývá.

V těchto podmínkách se pečuje o zdraví lidí v Ugandě.

Další důležitá fotka. Takto to vypadá za vesnickými domky. Toto je kuchyně.

"Dvorek".

Cesta z práce, korba náklaďáku.

Přes vesnici se troubí. Zpomalí se jen z lehka, pokud vůbec. Tenhle ale zastavil a šel si něco koupit. Pořád je to foceno z místa, kde se vyšetřovali lidé.

Cukrová třtina.

Okolí "outreach"

I tady se žije a asi i rodí.

Rychlé občerstvení.

Muzungu. Běloch. V překladu "někdo, kdo bezcílně bloumá v okolí". Dítě, které vidělo bělocha poprvé v životě, propuklo v hysterický pláč. Všichni ostatní se skvěle bavili. Já taky.

Poradenství...

Náš tank.

PMCT.

Vlevo organizátor výjezdu. Místní mužský personál nás (tedy mě) zahanboval svojí elegancí. Vždy perfektně bílá, perfektně vyžehlená košile/plášť, skvělá kravata, bezvadně padnoucí sako.

Příště: Jak se žije nemocným v Ugandě - V. - Nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe.