V nemocnici jako v ráji

Už od počátku studia na lékařské fakultě jsme slýchávali, že přijde doba, která je za dveřmi (ono „za dveřmi“ trvalo přes dvacet let), kdy bude medicína rájem pro právníky.Dnes je ta doba skutečně zde. Alespoň podle článku Soudy s nemocnicemi jsou lukrativní. Pro pacienty i právníky, který dnes najdeme na www.idnes.cz (http://zpravy.idnes.cz/soudy-s-nemocnicemi-jsou-lukrativni-pro-pacienty-i-pravniky-p5c-/domaci.aspx?c=A120610_210015_domaci_ert). V článku se dočítáme, jak vysoké jsou ony zatím nejvyšší přiznané sumy, získané v soudních procesech. Čteme také, jak vysoké pojistné platí některé nemocnice a jak lékaři poškodili některé svoje pacienty.

Svým způsobem je to pochopitelné. Člověku je ublíženo, buď na těle, nebo na jeho osobnosti, cítí se poškozen a domáhá se vyrovnání. Dnes je zcela jistě možné a správné přezkoumávat případy, kdy bylo poškozeno nějaké lidské právo. To byla ta základní myšlenka.

Naprosto souhlasím s názorem jednoho diskutujícího (sehnat odkaz), který správně připomíná známou zkušenost ze zemí, kde podobný ráj právníků již existuje. Tam vysouzené sumy nakonec stejně zaplatí sám daňový poplatník. Pacienti vysoudí větší sumu, nemocnice se na ni bude muset pojistit a tyto peníze budou muset někde vydělat. Vydělají ho ze zdravotního pojištění, protože budou zvyšovat tlak na pojišťovny, aby platily jednoduše víc. Pojišťovny budou pak následně vybírat vyšší pojistné. To je logické. Stejně tak je ovšem jisté, že tato úvaha nebude hrát žádnou roli v úvahách člověka domáhajícího se náhrady škody za nějaké ublížení v nemocnici.

Celá, z počátku jistě správná myšlenka se však konkrétních lidí může dotknout ještě mnohem citelněji. A dotýká se už dnes.

V nemocnici se provádí přemnoho různých vyšetření.  Některá z nich z tzv. „forenzních důvodů“, aby se tzv. „lékař jistil“. Vyšetření se tedy nedělají pro pacienta, ale proto, že se předvídá stížnost a vytváří se tak důkazní materiál. Sám jsem to zažil opravdu nesčetněkrát. Možná se to dá označit za alibizmus a možná to i alibizmus je. Ale…, lezli byste na skálu bez jištění? Já ne. Ono se není co divit. Jednak hrozí placení opravdu vysokých částek, jednak, a to lékaři snášejí snad ještě mnohem hůř, jsou mediálně vláčeni. To může být pro lékaře-specialistu na malém městě opravdu zničující. Pro něj je dobrá pověst tím klíčovým kapitálem, který má. To, že pak vyjde někde okrajová omluva, mu pověst nevrátí.

Navíc se lékař opravdu bojí. On pracuje na tom, aby dělal dobře jednu věc v životě. A pak opravdu nic jiného než internu na vynikající úrovni dělat prostě neumí. Pokud dostane jako trest i zákaz činnosti, je profesně a potažmo i lidsky zničen.

Další věc, která je s tím spojena, je pocit nevděku, který postupně narůstá. Jestliže se dnes podivujeme nad chováním lékařů a třeba i ostatních zdravotníků, je to právě tím nevděkem a hlubokou frustrací, kterou ve svém zaměstnání zažívají. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že neexistuje lékař, který by pacientů škodil záměrně. Že se některé věci nepodaří, to je jiná věc, ale o tom třeba někdy příště.

Dalším momentem, který zde nepřispívá k jasnosti požadavků výše odškodnění za narušení práva na ochranu osobnosti, je výše finanční náhrady, kterou lze vysoudit. Padají milióny nebo desítky miliónů. Zdůvodnění je vlastně vždy subjektivní. Na jednu stranu to tak musí být vždycky, na druhou stranu to pak celé působí jako čirá libovůle a nikoliv jako spravedlnost. Nelze se pak ubránit dojmu, že se jedná pouze o fingované stížnosti s jednoduchou motivací vydělat nějaké peníze aspoň na stížnosti, když už se mi to jinde v životě nepodařilo. Bylo by zajímavé, kdyby se zároveň zavedlo takové společenské pravidlo, které by velelo, takovou sumu poukazovat někam na charitativní projekty. Ano, bylo porušeno moje právo na ochranu osobnosti, dostal jsem nějaké peníze, ale spojovat sám svoji osobnost s nějakou finanční sumou? To bych se degradoval na sumu peněz (a ostatní by věděli, za kolik si mě lze koupit), čímž bych znovu porušil svoje právo na ochranu osobnosti. Moje lidská důstojnost se penězi vyvážit nedá. Kdo si myslí, že ano, dělá ze sebe podle I. Kanta věc.

Podle německého morálního teologa Ebernharda Schockenhoffa by měli pacienti opravdu velmi důkladně zvažovat, zda se začnou soudit. Protože pokud je jejich stížnost neadekvátní, tedy nespravedlivá a nemravná, sami následně napětí ve zdravotnictví ještě více zhoršuji a tak zároveň ztěžují situaci ostatním pacientům, kteří jsou léčeni právě nyní, nehledě na to, že sami tito úspěšní stěžovatelé nejspíše znovu budou vyžadovat nějaké zdravotní služby a budou v situaci, která bude pro ně samotné horší, nevýhodnější, obtížnější. Paradoxem však je, že sami svojí předcházející a neadekvátní stížnosti k této situaci přispěli

Podobně strukturovaná úvaha se týká i právníků. Také oni vstupují do zdravotnictví a jsou tedy spoluzodpovědni (spolu s pojišťovnami, se zdravotníky a pacienty) za atmosféru, která ve zdravotnictví panuje. I oni by tedy měli postupovat adekvátně a spravedlivě, nikoliv bezuzdně.

Přesto je dnešní článek jakýmsi svítáním na konci tunelu. Zdravotnictví se stává rájem. Ne tedy pro všechny, pro mnoho z nemocných se tam atmosféra ještě zhorší. Ale je dobře, že alespoň pro někoho. Pro právníky, jak píše dnešní článek, také pro pacienty, kteří se domohou svého práva a zároveň dostanou adekvátní (?) odškodnění. Zdravotníci budou ve stále větším tlaku, který je bude nutit chovat se jinak, než by se normálně chovali.

Nakonec to vše odnesou ti ostatní. Budou muset platit víc a budou zřejmě podstupovat i vyšetření, která jsou nutná mimo jiné i proto, aby se lékaři nedalo už opravdu nic vytknout.

Sám jsem v této věci ještě skeptičtější než obvykle. Jde totiž o prachy a ne o právo, byť je to i právo na ochranu osobnosti.